Rozhovor s Renatou Trčkovou

Renata Trčková, terapeutka, koučka a facilitátorka, se již od roku 2016 aktivně podílí na projektu Sociální kliniky. V rozhovoru s námi sdílí své začátky, radosti i výzvy spojené s dobrovolnou prací. Prozradí také, co ji na terapii nejvíce naplňuje, jaké kuriózní situace zažila při práci s klienty a kde sama čerpá energii. Renata přináší svěží pohled na smysl dobrovolnictví a ukazuje, jak silná může být radost z pomoci druhým.

Přečtěte si, co ji motivuje, a zjistěte více o její cestě a přáních pro budoucnost Sociální kliniky.

Jakou cestou jste se dostala k Sociální klinice?

Když jsem začínala svou terapeutickou praxi, absolvovala jsem psychoterapeutické minimum pod Institutem biosyntézy. Právě díky tomu jsem se o projektu Sociální kliniky dozvěděla. Bylo to kolem roku 2016, kdy byl projekt v začátcích. Líbila se mi jeho myšlenka a zároveň možnost být na začátku své praxe v kontaktu se zkušenými supervizory a dalšími lidmi, kteří byli do projektu zapojeni.

Čím Vás dobrovolná spolupráce pro Sociální kliniku přitahuje a naplňuje?

Dobrovolná práce je mi blízká už od mládí. Na vysoké škole jsem poznala Prázdninovou školu Lipnici, se kterou jsem stále srdečně spojena a pak přišlo, vedle těch ziskových, také mnoho dalších neziskových projektům. Na Sociální klinice se mi moc líbila a stále líbí myšlenka pomáhat lidem, co nedosáhnou na vhodnou péči, co propadají systémem a zároveň potřebují pomoc. Práce s lidmi mi v mém životě dává velký smysl a mám to štěstí, že celou svou pracovní kariéru mám kapacity i rezervy pro to, abych mohla pomoc poskytovat i bezplatně, dobrovolně nebo jinak “neziskově.”

Z Vaší zkušenosti – jaký je Váš „typický“ klient nebo příběh Sociální kliniky?

Můj typický klient je žena. Nejčastěji je to žena na mateřské dovolené, žena po rodičovské dovolené, prostě ženy, které se perou se souladem rodiny a práce. Někdy se s klientkami věnuji tématům kolem porodu nebo traumatu z porodu. Občas se potkávám se studentkami VŠ. Jen jednou jsem měla v krátkodobé terapii muže, ale spolupráci ukončil dříve, než se mohla pořadně rozeběhnout, protože se přestěhoval do jiného města.

Vzpomenete si na největší výzvu nebo kuriozitu během terapeutického sezení v rámci Sociální kliniky?

Přihodila se mi vtipná historka z doby, kdy jsem začínala a pospíchala jsem z Eliášovy (dřívější sídlo SK a ČIB) za jinou klientkou. Byla zima, nevlídno, měla jsem na spěch, vklouzla jsem do cizích kozaček. Zkrátka obula jsem si jednu botu svou a jednu cizí - kozačku klientky a utíkala na schůzku. Na cestě mě dostihl telefonát, abych se vrátila :)

Co Vás na terapeutické práci nejvíce baví?

Na terapii s klienty mě baví, že je klient otevřen přerodu a tomu, že se věci mohou změnit, pohnout, že může přijít úleva. Jsem vděčná, že mohu být u takového dobrodružství. Jsem svědkem silných momentů a malých zázraků.

Co Vás naopak na terapeutické práci tíží?

V závěru krátkodobé terapie SK přemýšlím nad klientem a dobrým závěrem naší terapeutické práce. Ale současně vnímám, že je klient spíš na svém “začátku.” Někdy je těžké se s klientem rozloučit. Často jsme spolu ušli důležitý kus cesty. Snažím se ho po celou dobu naší práce podporovat a směřovat k pokračování v terapii dlouhodobé…

Jaké jsou Vaše zdroje, kde čerpáte energii?

Mám obrovskou výhodu, že má práce je velmi pestrá, rozmanitá a že mě práce prostě baví a naplňuje. Kromě své terapeutické praxe, vedu skupiny, lektoruji, mám svůj výcvik, facilituji, koučuji a stále jsem zapojena v nějakém smysluplném projektu. Naplňuje mě také místo, kde žiju - Kokořínsko, zahrada, rodina.

Co přejete Sociální klinice do dalšího desetiletí?

Přeji Sociální klinice, aby se o ní vědělo! Aby o ní věděli dárci a chtěli být její součástí. Aby o ní věděli klienti a SK pro ně měla dostatečně velkou síť dobrých terapeutů, kteří pomáhají ze srdce.