„Dostupná terapie je skvělá myšlenka uvedená do praxe,” říká terapeutka Sociální kliniky Ivana Klodnerová Praksová

Ivana Klodnerová pracovala jako speciální pedagog s lidmi s kombinovaným postižením, později pak s lidmi se zkušeností s duševním onemocněním. Nyní se věnuje převážně sociálně terapeutické práci, poradenství a provázení. Kromě toho působí jako lektorka FIE (Feuersteinovy metody instrumentálního obohacování), pracuje se seniory, dospělými klienty i dětmi. Prošla výcvikem ve skupinové dynamické psychoterapii SUR, v krizové intervenci, pracuje pod supervizí. V roli terapeuta podporuje a provází lidi v náročných životních situacích a při cestě za sebepoznáním. V životě ji těší tvorba a renovace věcí, venkov a rodina. Se svojí terapeutovnou zvítězila v interní soutěži Sociální kliniky Terapeutovna roku.

Jaký to je pocit, že právě fotku vaší terapeutovny vybrali vaši kolegové-terapeuti jako tu nejlepší?

Byla jsem překvapená a zároveň mě to moc potěšilo.

Vnímáte, že je pro vaše klienty důležité, jak vaše terapeutovna vypadá? Reagují na to?

Snažím se svým klientům nabídnout místo, kde se budou cítit komfortně a bezpečně. V naší terapeutovně je hodně světla a rostlin, které – doufám – tento pocit pomáhají dotvářet. Místnost zároveň není velká, takže jsem zaznamenala několik reakcí, které ji přirovnaly k útulnému pokojíčku.

Jak jste se vlastně dostala k práci pro Sociální kliniku?

Sociální kliniku jsem nějakou dobu sledovala na sociálních sítích a tento projekt mi přišel (a přijde) unikátní. Dostupná terapie, to je skvělá myšlenka uvedená do praxe. Sama mám blízko k sociální práci, takže jsem léta vnímala, jak potřebná je. Když jsem potom rozjížděla svou vlastní praxi, přála jsem si být součástí týmu, který dělá kliniku klinikou. Terapeut je totiž pořád trochu sám...

Co je pro vás při práci pro Sociální kliniku největší výzvou?

Největší výzvou jsou pro mě určitě krátkodobé terapie, je to téma i na supervizích. Četla jsem rozhovory s kolegy, kteří to mají podobně. Jsou pro mě inspirací.

Čeho si na práci pro Sociální kliniku nejvíce vážíte?

SK vytváří pro nás, dobrovolné terapeuty, skvělé podmínky. Jsem vděčná za to, jak to funguje. Nesmírně si vážím práce mapujících terapeutů, kteří nastavují službu hned v počátku. Pro mě je ale vlastně na úplném začátku Denisa Krumpová, na kterou se se vším organizačním obracím, spoléhám na ni a klienti také. Denisa pracuje i na dovolené. :) Za to jí patří velký dík. Yvonna Lucká zas jako garantka a supervizorka vychází vstříc velkou časovou flexibilitou, což je velmi cenné. SK nabízí dobrovolným terapeutům širokou formu podpory – od vzdělávání, přes supervize až po různá setkávání.

Máte nějakou vizi, čeho ještě byste chtěla ve svém profesním životě dosáhnout?

To je pro mě hrozně těžká otázka. Napadají mě odpovědi, které by mohly znít jako klišé. Chtěla bych dělat terapii dobře. Mám spoustu vzorů ve zkušených psychoterapeutech a psychoterapeutkách, kteří jsou laskavými lidmi, kteří si zachovali smysl pro humor a lásku k lidem. Já osobně bych chtěla dělat terapii také s nějakým ohledem sama k sobě, ke své rodině. Teď jsem ve fázi, kdy jsem pracovně zvolnila a je to moc dobře.

Povolání psychoterapeuta je velmi náročné. Jaké prostředky využíváte k vlastní regeneraci?

Už jsem zmínila zvolněné pracovní tempo. Je pro mne důležité držet si tyto hranice. Před 4 lety jsme se rodinou odstěhovali na venkov, který mi po této stránce velmi prospívá. Jsem kutil a kdysi jsem se zabývala restaurováním drobných interiérových doplňků. Takže koupí velkého domu ze 60. let jsem se mohla realizovat po všech možných stránkách – to mě opravdu bavilo a baví. S mým mužem na venkově objevujeme své další stránky a dovednosti, které jsme ve městě nepotřebovali nebo nevyužili. I nás dva to tím pádem posunulo. Manžel je mou profesní oporou, to musím zmínit. Dřív pracoval v oboru, nyní udržuje zeleň. Prý je to velmi osvěžující změna. :)

Kdybyste si dnes mohla znovu vybrat svoji profesi, zvítězila by opět psychoterapie?

Ano, určitě – neměnila bych.

Co byste dnes, ze své pozice zkušenějšího, doporučila začínajícím terapeutům?

Spíš než doporučení bych chtěla popsat, jak to teď mám.

Stále se učím a nabírám nové zkušenosti. Vzdělávám se, naslouchám právě těm zkušenějším. Jsem vděčná za kolegův pohled na věc na supervizi. Mám kolem sebe fajn lidi, rodinu. A nezapomínám, z jakého prostředí jsem vzešla.

A co byste z druhé strany doporučila klientovi, který se právě rozhoduje, zda jít, či nejít na terapii?

Chtěla bych podpořit každého, který v tomto směru váhá, aby to alespoň zkusil. Každý si nakonec vybere svou cestu. Přijde mi nadějné zkoušet se podělit o své strasti, nejistoty, bolesti, smutek. Ráda bych rozdmýchala jiskřičku naděje tomu, kdo ji potřebuje a dopředu to vzdává.